T.O. Zelené peklo Chrudim

Na téma o vandrácké výbavy by se dalo mluvit hodně dlouho, co kamarád to jiný názor, co jiná historická doba, to jiné možnosti a představy.

Obecně lze říci, že běžně převládá praktičnost vynucená způsobem života nad momentálně panující módou. Móda se totiž vždy týká hlavně drobných doplňků, vzhledu a stylu výbavy, zatímco základní prvky této výbavy jsou ovlivňovány spíše praktickými požadavky - trvanlivostí, vhodností pro dané prostředí a životní styl, a výrobní kvalitou.
Například materiály z umělých hmot na bázi termoplastů se do vandrácké výbavy příliš nehodí. Takový batoh nebo bunda ze silonu či nylonu sice vypadá skvěle a má spoustu výhod (je to lehké, skladné, nepromokavé, rychle to schne a snadno se to čistí, etc...) ovšem jen do té doby, dokud se nedostane do i jen krátkodobého blízkého kontaktu s ohněm, což při vandráckém přírodním způsobu života vyloučit nelze.
Stačí i pár nenápadných poletujících jisker, a z původně kvalitního výrobku, který vypadal, že svého majitele přežije, je najednou věc, silně připomínající cedník, či vypadající v krajním případě jako následek průstřelu velkorážní brokovnicí. :-)

Historicky bylo vybavení trampů vždy velmi poplatné dvěma základním aspektům: jednak dobovým tržním možnostem, tedy tomu, co bylo v dané době k dispozici, případně se dalo lacino sehnat a mělo odpovídající užitkovou nebo emociální hodnotu, a jednak ekonomickým možnostem dospívajících teenagerů, kteří tvořili jádro trampského hnutí.
Výsledkem tedy historicky bylo, že v praxi mezi trampy v oblasti vandácké výbavy obvykle vítězila vojenská výstroj. Jednak se materiální zásobování armád všech států se vždy snažilo dodržet pokud možno co nejvyšší praktickou kvalitu této výstroje (v souvislosti s přežitím vojáka jako jednotlivce), a jednak byla tato výstroj na našem území díky dvěma proběhlým světovým válkám, po jejich ukončení dlouhodobě dostupná, často ve formě laciných výprodejů poválečných armádních zásob.
Dalším důvodem trvalé obliby vojenské výstroje mezi trampy byla romantičnost jejího používání, tak důležitá pro dospívající teenagery.

Lze říci, že větší oblibu mezi trampy měla výstroj západní provenience. Je to dáno především její praktičností a kvalitou - bohaté anglosaské státy, hlavně USA, investovaly za války do vývoje a výroby této výstroje enormní částky, což se následně projevovalo na její kvalitě a praktické využitelnosti v primitivních přírodních podmínkách.

První doboví trampové z 20. let minulého století se oblékali spíše civilně-sportovně, běžné byly vlněné kalhoty s nohavicemi pod kolena (tzv. "pumpky") případně skautské "kraťasy", svetry, podkolenky, kožené šněrovací boty, starší civilní kabáty, často po prarodičích, placaté čepice s kšiltem a turistické či vojenské batohy. Kamarádi s průpravou ze skauta, často nosili na vandr i skautské hole, a šátky kolem krku.

Ve 30. letech, se dobově trampská výstroj hodně módně individualizovala - nosily se námořnické kalhoty s pevného plátna se širokými nohavicemi zvané "plandy" v kombinaci s pruhovanými tričky, bílými lodnickými čepičkami a lodními vaky s popruhem přes rameno.
Část kamarádů tehdy inklinovala k dobové kovbojské módě odkoukané z filmových vesternů - setsony, kostkované flanelové košile, šátky kolem krku, vestičky bez rukávů ze starých svátečních obleků vyhrabaných na půdách, kožené opasky, často zdobené cvočky, dlouhé štruksové kalhoty (mimochodem velmi odolné proti opotřebení) někdy i s našívanými koženými záplatami ve tvaru "chappayeros" (kožených chráničů stehen používaných při jízdě na koni středoamerickými "gauchos"), a "kovbojské" boty, upravované seříznutím nebo ohrnutím a zdobením sedlářskými cvočky ze starých kožených holínek od tradičních lidových krojů.
Objevovaly se první US torny a torny typu tele (postupně vyřazované z výstroje armád) se pomalu stávaly tradiční vandráckou výbavou.

Poválečný tramping 50. až 80. let preferoval módně spíše využívání čistě vojenské výstroje i v oblasti oblékání. Jedinou výjimkou byly džínsy, klasické kovbojské "blue jeans" (říkalo se jim tehdy "rifle" podle výrobní značky dodavatelské firmy, a byly dostupné jen v Tuzexu, za odběrní poukázky, tzv. "bony"), které byly od druhé poloviny 60. let takřka uniformním oblečením mladé generace. Trampové si je doplňovali kovbojskými setsony, ať již originálními (vyráběly se jako exportní souběhy ve Fezku Strakonice), nebo různě upravovanými ze starých klobouků po prarodičích, či ručně amatérsky šitých z kůže starých aktovek.
Další používanou trampskou pokrývkou hlav byly zelené plátěné čepice s kšiltem, často vojenské provenience. Honza Vyčítal, jeden z trampských písničkářů té doby a autor kreslených vtipů, nosíval s oblibou podobnou čepici, s obrovským kšiltem, na němž by se daly podle dobových popisů "pěstovat kaktusy". Podobnou plátěnou čepici s kšiltem si oblíbil i nekorunovaný král poválečných trampských písničkářů Wabi Ryvola.

Poměrně charakteristickou módou období poválečného trampingu od poloviny 60. let byla záliba v maskovacích vzorech na oblečení (oblíbeným vzorem byl klasický woodland, případně maskovací vzory "kopřivák" či "jehličák"), nošení zelených vojenských či khaki košil s domovenkami na rukávech, kožených vojenských bot tehdejší čsl. armády, tzv. "kanad" nebo kotníkových šněrovacích bot zvaných "pionýrky" a módní obliba vojenských bodáků místo nekvalitních loveckých nožů tuzemské výroby.

K tradiční trampské výbavě poválečné doby patřila vojenská maskovací celta (původně německá, tzv. "trojúhelník", nebo "kosočtverec", později čtvercová) používaná i jako pršiplášť, spacák místní výroby, běžný turistický ešus, doplněný zahnutou lžicí, vojenská polní lahev s pohárkem, trampský nebo lovecký nůž či zbroušený bodák, občas i sekerka nebo amatérsky vyráběná mačeta. To vše se muselo vejít do zavazadla, jímž byly v té době až provokativně oblíbené a ceněné originální US torny (a spousta jejich místních napodobenin), a vojenská telata (klasické turistické batohy byly dobově zavrženy jako "paďourské").
Ostatní drobné propriety (cancák, baterka, jídlo, ....) se ukládaly do tzv. "žebradla" (běžně vojenské plátěné pouzdro na gásmasku).
To byla takzvaná "letní výstroj".
Pro pozdně podzimní a zimní vandry se tato výstroj doplňovala dekou (nejlepší bývaly tlusté vojenské nemocniční deky, tzv. "třípruhové"), a pro bivakování venku kvalitním a na tehdejší dobu drahým zimním "horolezeckým" spacákem a velmi praktickou a skladnou igelitovou plachtou.

Také oblečení se v rámci zimní výbavy rozšiřovalo o prošívané zimní bundy (tradičně přírodně neutrálních barev, vzít si do lesa řvavě barevnou sportovní bundu byl tradicionalisticky těžký faux-pas, za který byl dotyčný kamarád trestán kolektivním výsměchem), tlusté vlněné svetry, rukavice, ledvinový pás, (podle tradice byly údajně nejlepší ty šité z kožešiny koček domácích), a náhradní ponožky a tričko. Poměrně oblíbené byly i laciné pracovní zimní kabáty, tzv. "vaťáky" a myslivecké hubertusy "tříčtvrťáky".
Luxusní (vzácnou, kvalitní a tedy ceněnou) vandráckou poválečnou zimní výbavou bývaly kořistní německé důstojnické maskovací bundy s kapucí, podšité kožešinou, vojenské letecké kožené bundy a kombinézy podšité beraninou, případně velevzácné oděvní části výstroje německých, britských a kanadských bojových jednotek pro polární kraje - ty už ale byly na středoevropské klimatické poměry občas až příliš kvalitní (byly určeny do polárních podmínek a při teplotách lehce pod nulou v nich bylo nesnesitelně horko).
Průměrná trampská zimní výstroj umožňující bivakování v přírodě za mrazů vážila minimálně 12-15 kilo a dost se pronesla. Váha letní výstroje byla zhruba třetinová

Trampská výbava se lišila i podle toho, zda šlo o partu kočovnou, kterou lákaly stále nové kraje a "modravé dálky", nebo o partu (osadu) usedlou, která jezdila pravidelně na své oblíbené místo v lese (tzv. "kemp" nebo "klejm"). V prvním případě se kamarádi, na základě praktických zkušeností, hodně snažili váhu výstroje zredukovat na to nejnutnější minimum. Část drsňáků a sezónních trampů vyrážela v teplých létech prakticky bez vybavení, jen s nožem, ešusem, lžicí, a celtou, někteří trampští extrémisté dokonce jen s rukama v kapsách. Tradicionalistické jádro trampského hnutí ovšem podobné výstřelky zavrhovalo, na základě filosofie soběstačnosti v přírodních podmínkách, definované prastarou latinskou citací "omnia mea mecum porto" (všechno své si nosím s sebou), a trampských etických zásad, které si výrazně cenily schopnosti nebýt za běžných okolností ostatním kamarádům na obtíž.
Party a osady jezdící pravidelně na stálá místa, obvykle váhu přepravované výbavy redukovaly tím, že těžké a objemné prvky výstroje nechávali přímo na campu, v trampských chatách a srubech.

K vandrácké výbavě dále patřily stany různých typů, většinou malá a skladná dvoumístná turistická áčka nenápadně přírodních barev, nebo vojenské jehlany skládané z maskovacích celt. Objemnější typy stanů, vojenské hangáry a indiánské tee-pee běžnou součástí trampské výbavy nebyly, patřily spíše k nárazově používaným doplňkům velkých potlachů a vandráckých slezin, aby se kamarádi v případech výrazné nepřízně počasí měli kam schovat.

S ohledem na fakt, že klasickou formou přepravy trampa z města do přírody a zpět jsou už tradičně veřejné dopravní prostředky, patřilo vždy k trampskému bontónu obtěžovat co nejméně ostatní cestující veřejnost. Tak se do tradiční vandrácké výbavy dostaly i takové drobné prvky, jako je plátěný potah na ešus (často i na pánev) - povlak mastných sazí z kuchyňského ohniště na vnějšku používaného ešusu nebo pánve se jednak velmi špatně umývá a jednak dokáže skvěle zašpinit cokoli co se o takový kus nádobí otře, zejména v narvaném dopravním prostředku.
Jinou součástí vandrácké přepravní etikety je třeba společenská nevhodnost určitého chování - prodírat se například narvaným dopravním prostředkem s batohem na zádech ve stylu, jakým se Indiana Jones prosekává džunglí, a při razantních otočkách porážet dobře živené paďourské dámy ve středních letech je společenská bezohlednost hraničící s hulvátstvím. Slušně vychovaný vandrák nastupuje do dopravního prostředku zásadně s báglem v ruce, nikoli na zádech.

Zkušení trampští tradicionalisté dokážou z výbavy neznámého kamaráda a ze způsobu jak pečlivě a systematicky ji má sbalenou, dokonce dost přesně odhadnout i jakou má povahu a jaké jsou jeho odborné vandrácké zkušenosti, či jakou má praxi se životem v přírodních podmínkách. Argumenty typu "...když prožiju víkend někde v lese u ohně, a spím pod smrky, tak samozřejmě nemůžu vypadat jak ze škatulky..." jsou jen laciné výmluvy mající za úkol zamaskovat nedostatek odborných zkušeností s trampským způsobem života nebo dokonce lenost a lhostejnost dotyčného ke svému okolí. Na zkušeném trampovi poznáte že se vrací z lesní divočiny do civilizace jen podle lehké vůně dýmu z ohniště. Jeho výbava, výchova a odborné zkušenosti jsou totiž takové úrovně, že se dokáže udržet ve společensky přijatelném vzhledu i po týdnu stráveném v lese.

Zajímavou součástí klasické trampské výbavy je i tzv. "krapoza", což je trampská zkratka původně skautského výrazu "krabička poslední záchrany", nebo také "kápézetka". Obvykle jde o malou krabičku, hliníkovou nebo plastovou (klasicky to bývala plastová krabička od mýdla), ideově převzatou ze skautského prostředí, v níž jsou uloženy drobnosti, které normálně nepotřebujete, ale jejichž význam se projeví v nouzových situacích - náhradní sirky nebo zapalovač, kousek svíčky, jehlu a pár kousků režné nitě k základní opravě utržené výstroje nebo přišití záplat, zavírací špendlíky, kousek náplasti na rány, kus suché březové kůry pro prozdělání ohně v dešti, plus různé další drobnosti, které se mohou případně při pobytu mimo civilizaci hodit. Od napríklad háčku na ryby a kousku vlasce, křesadla, lupy, až třeba po skládací drátovou pilku. 

Tramping není a nikdy nebyl soutěží v tom, kdo má dražší a kvalitnější vybavení, a když se někteří kamarádi občas rádi chlubili různými individuálními doplňky výbavy, obvykle šlo o doplňky a věci vyráběné vlastnoručně.
Vždy zde šlo spíše o praktičnost, ekonomickou nenáročnost a emociální vztahy k tomuto způsobu života. Cení se zručnost, znalosti a schopnosti, nikoli kvalita výbavy.

Stát se trampem nepatří mezi věci, které by šlo koupit za hotové. Ani sebekvalitnější a naprosto tradicionalisticky originální vandrácká výbava z vás trampa neudělá. Trampem se člověk stává až tehdy, když vnitřně přijme za svůj onen vyhraněně emociální vztah ke světu, onen pocit že někam patří, a ví proč, onen vztah k letitým tradicím předávaným z generace na generaci, a všechny ty etické a praktické zkušenosti s trampingem jako způsobem života.

dle materiálů K.F.T.P.